Z čeho vyrůstají rostliny a není to hlína

Zahradnictví a zahrádkářství mají se zemědělstvím mnoho společného. V prvé řadě je to půda. Laik, který je svým povoláním nebo vyškolením vzdálen práce s živou přírodou, může půdu považovat za jakousi neživou hmotu, která, když vyschne, práší, a když promokne, tak z ní vznikne bláto – v obojím případě tedy cosi, co je člověku na obtíž. Bohužel, takový postoj je častý, ovšem nesprávný.

Pomineme-li zatím nedoložitelnou dávnověkou událost, že Pán Bůh uhnětl z hlíny člověka, oživil ho a dal mu jméno Adam (a tato skutečnost se připomíná křesťanům každoročně na popeleční středu slovy: "Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš"), zůstává nezměnitelnou historickou skutečností, že život náš a všech suchozemských živočichů a rostlin je na půdě závislý (i když pro mnohé jen zprostředkovaně). Určitě nikomu neuškodí několik základních informací o tom, co to půda je a co vlastně znamenají další pojmy, které zahradníci užívají – konkrétně pak hlína, ornice, zemina, humus nebo vegetační substrát, půdní reakce (pH) a případně i další. Totiž každý, kdo si zakládá zahradu a pěstuje rostliny, se dostane do důvěrného styku s půdou a měl by o ní také něco vědět, protože jsou-li s rostlinami na zahradě (ale i v interiérech) problémy, bývá většina příčin právě v půdě, z níž rostliny vyrůstají, v níž kotví svými kořeny a z níž čerpají vláhu a živiny.

Pokud je půda na vašem pozemku příliš těžká nebo má špatné pH, můžeme si květiny vysadit do substrátu, který je pro ně přímo určen

Foto (C) PAVLA HARTMANOVÁ

Hlína není půda

Pravého zahradníka, dobře odborně vyškoleného, poznáte již podle jeho reakce na zdánlivě nevinné slovíčko "hlína", které použije v hovoru laik. Hlína je totiž cosi, v čem se nedá nic pěstovat. Vlhká hlína má konzistenci řekněme zchlazeného másla, je to vazký jíl (něco jako plastelína), ze kterého se dají modelovat sochy. Hlína je tedy hlavně surovinou pro sochaře, keramiky nebo cihláře. Pokud zahradníci hlínu k něčemu používají, pak je to buď k označení kvality konkrétní půdy (např. půda písčitohlinitá) nebo se hlína (jíl) používá k sestavování tzv. jednotných zahradnických zemin (substrátů). Tato stať tedy objasní některé pojmy z půdoznalství.

Půdou se rozumí povrch kulturní části země, která má podmínky pro vzrůst rostlin. Podrobný rozbor dokládá, že je to směs pevných částic různého geologického původu (anorganické částice), jež se pomalu rozkládají a jsou zdrojem živin – tedy prvků rostlinné výživy, částic organického původu (rozkládajících se nadzemních a podzemních částí rostlin a živočišných těl), vody a vzduchu. Půda je útvar nestálý, proměnlivý kvůli chemickým, fyzikálním a biologickým pochodům, které v ní nepřetržitě probíhají. Bez velké nadsázky je možno říci, že půda je svým způsobem „živá“, kdežto hlína je "mrtvá". Kulturní půda musí mít dostatek vláhy, humusu, živin nezbytných pro vývoj rostlin, drobných mikroorganismů (baktérií a hub) a drobných, na půdu vázaných živočichů a zároveň má být v příznivém fyzikálním stavu. Čím jsou rostliny náročnější, tím kladou větší nároky na vlastnosti (kvalitu) půdy.

Půdou se rozumí nejen ornice, tj. svrchní vrstva, která je po staletí obdělávána (kultivována) průměrně tak do hloubky 30–40 cm, ale i tzv. spodina, která se nachází pod orniční vrstvou do hloubky, kam sahají kořeny. Hloubka nebo vrstva ornice a spodiny bývají rozmanité, což záleží na geologickém původu. Půda a její vlastnosti patří mezi základní přirozené činitele, které mají vedle klimatických poměrů a polohy vliv na velikost (intenzitu) a jakost vzrůstu rostlin.

Vlastnosti půdy

Kvalita každé půdy se posuzuje podle následujících vlastností:

1. Fyzikální, které jsou dány složením a velikostí částic, z nichž je půda složena. Nejvýznamnější je ale soudržnost, pórovitost, reakce půdy na vodu a vzduchové poměry.

2. Chemické, které se projevují obsahem minerálních solí, jež mohou rostliny přijímat jako živiny.

3. Biologické, které vykazují přítomnost a množství živých organismů na půdu vázaných, tj. převážně mikroorganismů, baktérií, plísní, hub, žížal, larev, různého hmyzu, ale i obratlovců, jako je krtek nebo hraboši.

K nejdůležitějším vlastnostem půdy patří soudržnost nebo přilnavost jednotlivých půdních částic k sobě. Velkou soudržnost mají půdy vazké (jílovité) a uléhavé. Protože se těžko obdělávají, nazývají se těžkými. Malá soudržnost je u půd kyprých, sypkých (písčitých), které se nazývají lehké. Mezi oběma extrémy jsou půdy tzv. střední.

Půdy těžké. K nim řadíme půdy jílovité a jílovito hlinité. Obtížně se zpracovávají, jsou málo vzdušné, studené (po promrznutí se na jaře dlouho ohřívají) a náchylné ke slévání. Jsou většinou málo propustné, a proto bývají často zamokřené. Obsahují sice dostatek rostlinných živin, ale pro rostliny jsou těžko přístupné. Obvykle bývají hluboké. Ze všech půd se hodí nejméně k pěstování rostlin. Deštivé nebo suché počasí zabraňuje často včasnému ošetření. Jejich nevhodné vlastnosti je možno zlepšovat hlubokým kypřením, vydatným pohnojením uleželou chlévskou mrvou, vápněním a odvodněním (např. drenážemi). Úprava poměrů pro pěstování rostlin je pracná a nákladná.

Chlévská mrva nebo hnůj jsou cenným zdrojem živin jak pro květiny tak užitkové rostliny.

Foto (C) PAVLA HARTMANOVÁ

Půdy lehké. Jsou to typy písčité, sprašovité a písčitohlinité. Dají se brzy na jaře připravit pro sázení a setí. Snadno se obdělávají, ovšem jsou chudé na živiny. Bakteriální činnost v těchto půdách (jsou záhřevné) je velmi intenzivní, a proto se všechny organické hmoty do nich vpravené (chlévská mrva, kompost, zelené hnojení) rychle rozkládají. Jsou velmi vzdušné a též velmi propustné pro vodu (jsou hrubě pórovité). Vyžadují proto častou závlahu, jinak rostliny na nich rostoucí často trpí suchem. Jejich propustnost se zmírňuje vydatným organickým hnojením a přimísením slínu a jílu.

Půdy střední patří mezi nejvhodnější pro pěstování rostlin a do této skupiny se řadí půdy hlinité a hlinito písčité. Snadno se zpracovávají a udržují si žádoucí hrudkovitou (droptovitou) strukturu. Zadržují vodu a zároveň jsou i propustné, mají přiměřený obsah vzduchu a bohatý obsah bakterií, a proto jsou záhřevné. Lehčí druh těchto půd – hlinito písčité – propouštějí více vodu. Tuto vlastnost je možno zmírnit tak, že se do takové půdy zapracuje větší množství organických hnojiv (zralé chlévské mrvy nebo rašelinového kompostu), které slouží i jako výživa baktériím. Příznivé vlastnosti středních půd předpokládají spodní vodu v přiměřené hloubce (alespoň 80–100 cm). Je-li spodní voda vysoko, má půda zároveň méně vzduchu a je chladnější. Jakmile kořeny dosáhnou hladiny vysoké spodní vody, ztrácejí schopnost přijímat živiny.

Z barvy půdy lze též něco prostým okem poznat. Tmavá až černá barva půdy signalizuje, že je méně nebo více zásobena humusem a díky své barvě se dobře prohřívá. Hnědožlutá až červenavá barva půdy je způsobována sloučeninami železa.

Humus – rezervoár živin

Často se narazí na pojem humus a bohužel v nesprávném označení činnosti pozemek nebo půdu "ohumusovat". Zájemci najdou v odborné literatuře obsáhlá pojednání o tom, co je to humus, z čeho se skládá a proč je podmínkou úrodnosti půd.

Proto jen stručně: humus neboli trouch je směs organických látek rozmanitého původu na povrchu půdy nebo v půdě, v různých stupních rozkladu. Rozkladný proces způsobovaný procesy fyzikálními, chemickými a biologickými probíhá zpravidla za omezeného přístupu vzduchu a též se označuje za tlení, trouchnivění nebo hnití – souhrnně se tomu říká humifikace. Humus je pro rostliny nejen rezervou živin, ale živiny také rychle uvolňuje, usnadňuje zvětrávání, těžké půdy zkypřuje a lehké půdy zhutňuje.

V souvislosti s půdou je možno se často setkat s pojmem půdní reakce. Ta může být kyselá, neutrální nebo zásaditá a též ovlivňuje život rostlin. Například pěnišníky vyžadují vysloveně kyselou půdní reakci, v zásadité prakticky nerostou a odumírají. Naproti tomu růže, šeříky a karafiáty vyžadují reakci neutrální až alkalickou. Odborně se reakce vyjadřuje koncentrací vodíkových iontů a označuje se symbolem pH a stupnicí 1 až 14, při čemž 1 je nejvyšším stupněm kyselosti, 7 je neutrální reakce a 14 je nejvyšším stupněm zásaditosti. Okrasné rostliny mají různé nároky na půdní reakci a ty se pohybují v rozmezí pH 4 až pH 8. Některé problémy s pěstováním rostlin mohou tedy mít zdroj i v nevhodné půdní reakci pro konkrétní druhy. Účelné je tedy nechat si udělat laboratorní rozbor půdy, ze kterého se lze dozvědět údaje nejen o půdní reakci, ale též o typu půdy, o stavu pohotových živin a obsahu humusu. Půdní reakce se ovlivňuje hnojením, obděláváním a pěstováním rostlin. Vápněním nebo hnojením hnojivem obsahujícím vápno je možno upravit kyselou nebo neutrální půdní reakci na zásaditou. Hnojením kyselými hnojivy, např. síranem amonným, lze upravit neutrální reakci na kyselou (toto je možné i zapravením rašeliny do půdního profilu).

Mulčovací kůra je složená z kůry pokácených stromů a štěpků z odřezaných větví. K mulčování slouží i kameny, které zadržují vlhkost a brání růstu plevele.

Foto (C) PAVLA HARTMANOVÁ

Novodobá alchymie

A ještě k pojmu zemina. Od půdy se liší tím, že jde o člověkem uměle sestavenou směs pro pěstování rostlin. Odedávna si zahradníci sestavovali (i přísně tajili) takové směsi, kterým se též říká pěstební (vegetační) substráty, které sloužily k pěstování různých cizokrajných rostlin a měly nahrazovat přirozené půdy, ve kterých rostly ve své domovině. Časem vznikla celá řada zahradnických zemin víceméně standardního složení, např. listovka, pařeništní zem, drnovka, vřesovka, jehličnatka a různé komposty. Vzájemným mísením v určitých (utajovaných) poměrech pak vznikaly další "speciální" směsi zemin. Tento stav trval řadu desetiletí. Přibližně tak od šedesátých let se začalo hledat racionálnější řešení, vznikaly jednodušší a pokud možno přesně definované standardní pěstební substráty, v nichž ze uplatňuje zejména rašelina, drcená borová a smrková kůra, perlit, pěnový polystyrén, jíl a průmyslová hnojiva.

O půdě a pěstebních substrátech lze napsat i velice objemné publikace. V této stati šlo jen o malé nahlédnutí do této, pro rostliny, živočichy i nás – lidi – životně důležité oblasti. Nešetrné zacházení s půdou i s vegetací, vede časem i ke vzniku neplodných pouští, jichž vzniklo působením člověka na naší Zemi už poměrně dost. Proces vzniku úrodné půdy trvá velmi dlouho. Jeden centimetr se vytvoří zhruba za 100 až 300 let.