Nechte se inspirovat šlechtickými parky

Příroda obklopovala člověka od samého počátku jeho existence. Tak jak se postupně učil člověk poznávat zákony přírody, tak se také učil ji využívat k svému prospěchu. Počáteční závislost člověka na přírodě, kdy mu byla zdrojem základní potravy, se postupně měnila a už např. u nejprimitivnějších kultur se objevily výtvarné motivy znázorňující krásu přírody.

Člověk se naučil vyrábět nástroje, kterými obdělával půdu, naučil se využívat oheň a vodu ke svému prospěchu. Poté, co byly zajištěny jeho základní životní potřeby, objevovala se postupně u člověka touha obklopit se krásným prostředím. Dochovala se řada dokladů a archeologických nálezů o vyspělé zahradní kultuře například starého Egypta. Vedle užitkových zahrad zde existovaly okrasné zahrady s bazény a pergolami, po kterých se pnuly vzácné rostliny. Doloženy jsou i četné příklady ze starověkého Řecka a Říma. Tam se honosili řadou krásných zahrad, ve kterých se odehrával společenský život významných rodin.

Přesné linie francouzského parku potřebují pravidelnou a pečlivou úpravu

Foto (C) PETR VELFEL

Jak šel čas v zahradní architektuře

Rozvoj zahrad v průběhu staletí odrážel především hospodářskou situaci států. Zatímco řecká i římská zahrada poskytovala uživatelům dostatek prostoru a pohodlí, zahrada středověku, sevřená do úzkých hradeb se obsahem zaměřila spíše na duchovní prožitky. Řešení zahrad na velmi omezeném prostoru se většinou spokojilo s výsadbou květin, bylin či koření. Zahrady se ponejvíce zakládaly u klášterů, měšťanských domů a na zbytkových plochách uvnitř hradů. Mezi nejčastěji pěstované květiny patřily lilie, konvalinky a fialky. Tzv. hradní zahrádky poskytovaly majitelům odpočinek, zábavu i poučení. Častým prvkem zahrad bývaly studně, drobná loubí a lavičky. Zahrady nebyly spojeny s obydlím.

V renesanci, v období, kdy člověk zásadně měnil své nazírání na svět a kdy se z hradů stávala šlechtická sídla, kdy se otvíraly brány sídel do krajiny, stávala se zahrada nedílnou součástí bydlení. Zahrada reprezentovala moc majitele, byla místem her a odpočinku. To pochopitelně předpokládalo plánování ploch a to nejenom jednotlivostí, ale celé zahrady či parku. Paláce byly spojeny se zahradami přímo. Prostorové řešení obydlí přecházelo do symetrie zahrady.

Itálie, kolébka symetrické renesanční zahrady

Vznik renesanční zahrady je umístěn do Itálie. Hornatá krajina v Itálii ovlivňovala řešení zahrad. Dům býval zpravidla dominantou celé kompozice, zahrada se k němu blížila. Četné terasy, schodiště, zídky překonávaly výškové rozdíly terénu, osově se však vázaly na dům. Množství soch, kašen, vodopádů apod. výtvarně doplňovalo plochu zahrady. Zcela zvláštní místo měla okrasná zahrádka u domu ‑ giardino segreto – s četnými sochami a pestrou květinovou výsadbou.

Zahrady zakládané v rovinatém terénu, opět osově vázané na dům řadou zapuštěných částí pod úroveň terénu, navozovaly v zahradě pocit prostoru a pohybu. Osy průhledu bývaly ukončené zpravidla fontánami, sochami. Vysoké teploty v letních měsících, tolik typické pro jižní státy, byly znázorňovány soustavami kanálů, bazénů, fontán a vodopádů. Plocha zahrad byla členěna do bosketů a parterů a jednotlivé partie byly navzájem oddělovány stěnami pravidelně stříhané zeleně ( https://www.zamek-buchlovice.cz/prohlidkove-okruhy/zamecky-park/ ).

Nejhonosnější jsou italské barokní zahrady

Vrcholu dosahuje italská zahrada koncem 16. století v období baroka. Barokní stavby se spojují s krajinou. Bohaté šlechtické rody využívají svých prostředků v prostoru zahrad na zdůraznění své reprezentace a moci.

Co je typické pro francouzské zahrady?

Zcela jiná situace byla ve Francii, kde dlouho přetrvávala tradice malých zahrádek geometrického půdorysu uvnitř středověkého feudálního obydlí. Teprve v 2. polovině 16. století, kdy ve Francii tvořili svá díla italští umělci, se mění názor na význam zahrad, na jejich rozsah i obsah. Etiketa královského dvora Ludvíka XIV. ve snaze po zdůraznění své moci rozvila myšlenky italských umělců v podmínkách Francie. Z té doby pochází impozantní řešení parku a zámku ve Versailles . Osová vazba zámku je opticky prodloužena přes křížový kauzál do volné krajiny. Stříhané boskety původního lesa byly postupně doplňovány různými stavbami i fontánami. Oproti italské zahradě omezené terénními podmínkami je zahrada francouzská rozlehlá, přehledná a do scenérie je zapojena i volná krajina. Pod francouzským vlivem vzniká řada zahrad ve Vídni, v Herrenhäuseru (https://www.hannover.de/Herrenhausen/Herrenh%C3%A4user-G%C3%A4rten/Gro%C3%9Fer-Garten ), v Nymphenburgu, 

v Postupimi ( http://gardenpanorama.cz/767/mesto-pro-milovniky-zahrad ).

Období baroka vneslo do dispozic zahrad řadu motivů, zejména drobnou sochařskou výzdobu a množství vodotrysků a fontán. I nadále byla zahrada úzce spojena s obydlím.

Vývoj zahrady anglické

Renesanční styl se promítnul v řešení některých zahrad v Anglii, i když s prvky typicky anglickými. Po období nevkusu, kdy přírodní prvky byly znásilňovány nepřirozeným sestřihem stromů a keřů, objevil se nový směr v nazírání na krásu přírody a ten se promítl i v návrzích zahrad. Krása anglické krajiny s malebnými skupinami stromů střídajícími se s menšími lesíky, loukami a pastvinami, kde obydlí harmonicky s krajinou splývá, vyvolalo hnutí proti tzv. „formal garden“. Zahrady neměly oplocení, od okolní krajiny je odděloval pouze příkop. Řešení vyzdvihovala přirozenou krásu pozemků, cílovými výsadbami tzv. zušlechťovala přírodu. V samých počátcích se spojovala pravidelná zahrada s parkem založeným v novém stylu. Pravidelné boskety byly nahrazovány přírodními scenériemi. Podobně i různé vodní motivy, vodotrysky, vodní hříčky byly nahrazovány klidnou hladinou rybníka nebo jezera. Z umělecké výzdoby byly v těchto parcích či zahradách ponechány pouze stavby připomínající antiku ‑ sloupy, chrámy.

Největší zahradní architekti 18. a 19. století

Celé 18. a 19. století se tříbily názory na zahrady zakládané ve volném přírodně krajinářském sběhu. Na vytříbení slohu se významnou měrou zasloužil John Repton, J. J. Rousseau, prof. Hirschfeld a další. Dokladem vlivu těchto volnomyšlenkářů jsou např. parky v Ermenonville, Wörlitzu, Weimaru, Rudolticích u Opavy a jinde.

V Novém Městě nad Metují na nás dýchne renesance

Foto (C) PETR VELFEL

Rysy asijských zahrad

Zcela mimo uvedené zahradní slohy stojí zahrady čínské a japonské. Četné návrhy zahrad už v období rozkvětu renesance začleňovaly japonské a čínské motivy do zahradních scenérií. Napodobovány byly zejména různé stavby. Nicméně pochopit základy čínské a japonské zahrady je pro Evropana i dnes velmi obtížné. Náboženství, kult, tradice, malířství, literatura ovlivňovaly a ovlivňují obsah zahrad dodnes.

Pravidelnost květinových záhonů evropských zahrad nenajdeme ani v zahradě čínské ani japonské. Symbolické zkratky, tolik typické pro zahrady minulých generací převedené do dnešního měřítka, na minimální ploše, jsou nepostižitelné běžnému chápání člověka, bez poznání hlubších souvislostí. První zprávy o čínských zahradách spadají do 3. století n. l. Zprávy četných cestovatelů hovoří o kráse a velkorysosti zahrad Číny a Japonska. Dnešní pojetí zahrad navazuje na tuto dlouholetou tradici a opírá se o symboliku dřívějších úprav. Květiny společně s keři vytváří malebné skupiny. Omezený prostor zahrad povýšila symbolika kamenů, jezer, kopců a ostatních prvků ve vrcholné umění. Nedostižitelné je umění použití dřevin, stromů a keřů, které nejenom podtrhují obyvatelnost zahrad a jsou organickou součástí a funkčním prvkem.

Zahrada v dnešních dobách

Určitá stagnace ve vývoji zahradního slohu nastává koncem 19. století. Do popředí zájmu se dostávaly sbírkové zahrady. Četné výpravy do méně známých oblastí rozšiřovaly botanické sbírky o vzácné rostlinné exempláře. V zahradách vznikají okrasné květinové záhony bez logických souvislostí s obydlím.

Století dvacáté se svým bouřlivým stavebním a technickým rozvojem samozřejmě ovlivnilo i návrhy zahrad a zelených ploch vůbec. Tak jak je člověk technikou vzdalován přírodě, tím více touží po kousku plochy, kde by si mohl odpočinout, kde by mohl realizovat své plány. Tím kouskem země se mu stává zahrada, kde v denním styku s přírodou s přírodním dění nachází poučení ale i odpočinek.